Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložila Eva Kondrysová (Vyšehrad, 1986)

Všeobecně panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky.
A přistěhuje-li se někam takovýto mladík, je tento názor tak zakořeněn v myslích sousedních rodin, že jej považují za pravoplatné vlastnictví té které dcery ještě dříve, než mají možnost se obeznámit s jeho vlastními pocity nebo zásadami v tomto ohledu.
"Drahý manželi," pravila jednoho dne paní Bennetová onomu pánovi, "zdalipak už víte, že netherfieldské panství dostane konečně nájemce?"
Pan Bennet odvětil, že nikoli.
"Už je tomu tak," pokračovala, "právě se odtamtud vrátila paní Longová a všechno mi to vypověděla."
Pan Bennet na to nic neříkal.
"Cožpak nechcete vědět, kdo tam přijde?" zvolala jeho choť netrpělivě.
"Vidím, že byste mi to ráda sdělila, a jsem hotov vás vyslechnout."
Tato pobídka stačila.
"Jen považte, můj milý, to vás bude zajímat: paní Longová říká, že pánem na Netherfieldu se stane velmi zámožný mladík ze severní Anglie; v pondělí se tam prý přijel podívat v kočáře se čtyřspřežím, a tak se mu to zalíbilo, že se s panem Morrisem okamžitě dohodl; má se prý nastěhovat ještě před Svatým Michalem a část služebnictva přibude prý už koncem příštího týdne."
"Jak se jmenuje?"
"Bingley."
"Je ženatý nebo svobodný?"
"Ach, svobodný! Svobodný je, drahý choti! Svobodný mladík, a jak zámožný, má čtyři nebo pět tisíc ročně. To je něco pro naše děvčata!"
"Jak to? Co je jim po tom?"
"Že mě můžete tak zlobit, drahý choti," odvětila paní Bennetová. "Víte dobře, že pomýšlím na to, aby si jednu z nich vzal."
"Z toho důvodu se sem tedy stěhuje?"
"Z toho důvodu! Jak můžete říci takovou hloupost! Ale není přece vůbec vyloučeno, že by se mohl do některé zamilovat, a proto ho okamžitě, jakmile přijede, musíte navštívit."
"To bych ani nepovažoval za nutné. Zajeďte tam s děvčaty sama, anebo je pošlete bez doprovodu, což snad bude nejmoudřejší, protože vás žádná půvabem nepředčí, a třeba byste se panu Bingleymu nejlépe líbila vy."
"I vy lichotníku! Kdysi jsem snad nebývala zrovna ošklivá, avšak nyní si už na nic nedomýšlím. Nehodí se, aby matka pěti dospělých dcer dbala na vlastní krásu."
"V tom případě měla asi i dřív sotva nač dbát."
"Nic naplat, drahý manželi, musíte se vypravit a pana Bingleyho po sousedsku přivítat, až sem přibude."
"Ujišťuji vás, že o to ani za mák nestojím."
"Nezapomínejte, že máte dcery. Považte, jaká by to byla partie pro jednu z nich! Sir William a lady Lucasová za ním chtějí rozhodně zajít, a to výhradně z onoho důvodu; víte přece, že jinak nové lidi nenavštěvují. Není vyhnutí, musíte to učinit, protože jinak bychom tam nemohly my."
"Načpak takové cavyky! Jsem si jist, že vás pan Bingley rád uvidí, a já vám dám s sebou krátký průvodní dopis, že ochotně svoluji, aby si vzal, kterou chce, ačkoli já bych se přimlouval za mou rozmilou Lízinku."
"Nic takového rozhodně nedovolím. Lízá není o nic lepší než ostatní, a já tvrdím, že není zdaleka tak krásná jako Jane a ani zdaleka tak veselá a příjemná jako Lydia. Jenže vyjí odjakživa nadržujete."
"Žádná z nich nestojí za fajfku tabáku," odpověděl. "Jsou hloupé a pošetilé, jako děvčata bývají, ale Lízinka je přece jen trochu čipernější než její sestry."
"Jak můžete mluvit tak ošklivě o vlastních dětech, choti! Máte radost, když mě můžete pozlobit. Neberete vůbec ohled na mé ubohé nervy!"
"Mýlíte se, drahá. Ctím vaše nervy. Jsem s nimi důvěrné spřátelen. Vždyť mi je ohleduplně připomínáte už dobrých dvacet let."
"Och, vy nevíte, co mě už stály utrpení."
"Doufám, že to překonáte a že se dožijete toho, jak mladíci s čtyřtisícovými důchody zaplavují náš kraj."
"Co by nám to bylo platné, i kdyby se jich sem nastěhovalo dvacet, když je nechcete navštívit."
"Až jich bude dvacet, navštívím je všechny, na to se spolehněte, milá choti."
Pan Bennet v sobě spojoval pohotový vtip, sarkasmus, uzavřenost i rozmary tak zvláštním způsobem, že ho jeho paní ani za třiadvacet let společného života neměla ještě prokouknutého.
Proniknout za její duševní obzor nevyžadovalo takové úsilí. Byla to žena s malým pochopením pro ostatní, s nepatrným vzděláním a náladové povahy. Když jí něco nevyhovovalo, jala se naříkat na pomyslnou neurózu. Jejím životním cílem bylo vyvdat dcery a mezitím se utěšovala návštěvami a novinkami.
Pan Bennet šel mezi prvními složit poklonu panu Bingleymu. Od prvopočátku se s ním hodlal seznámit, ačkoli manželku nepřestával ujišťovat, že nikam nepůjde; však se o tom dozvěděla až večer po vykonané návštěvě. A pak jí to sdělil takto: Všiml si, že jeho druhorozená dcera pilně vylepšuje nějaký klobouk, a zničehonic poznamenal: "Doufám, že se bude panu Bingleymu líbit, Lízinko."
"Jak můžeme vědět, co se panu Bingleymu líbí nebo nelíbí," odvětila matka nahněvaně, "když ho nesmíme navštívit."
"Zapomínáte, že se s ním setkáme ve společnosti, maminko," řekla Elizabeth, "a že nám ho paní Longová slíbila představit."
"Nevěřím, že by to paní Longová doopravdy udělala. Má přece sama dvě neteře. Je to sobecká, pokrytecká ženská a mně byla odjakživa protivná."
"Mně rovněž," pravil pan Bennet. "Rád vidím, že na ni v této věci nespoléháte."
Paní Bennetová se neuráčila odpovědět, ale musela si vylít špatnou náladu na jedné dceři.
"Pro rány boží, nekašli pořád, Kitty! Měj trochu soucitu s mými nervy! Drásá mi to uši!"
"Kitty se ještě nenaučila kašlat decentně," řekl otec, "a vybere si vždy nepravou chvíli."
"Nekašlu přece pro zábavu," odpověděla Kitty dotčeně. "Kdy má být příští ples, Lízinko?" "Od zítřka za čtrnáct dní."
"Ba, pravda," zvolala matka Bennetová, "a paní Longová se vrátí až den předtím, takže nám pana Bingleyho nebude moci představit, protože ho sama ještě nebude znát."
"Snad tedy, milá manželko, budete mocí trumfnout svou přítelkyni a představit jí pana Bingleyho."
"Vyloučeno, choti, vyloučeno, vždyť jsem se s ním sama ještě neseznámila, jak mě můžete tak škádlit?"
"Vážím si vaší obezřetnosti. Čtrnáct dní skutečně nic neznamená. Cožpak lze za čtrnáct dní poznat, jak se náš nový známý vybarví? Avšak netroufneme-li si my, troufne si někdo jiný, neboť paní Longové a jejím neteřím se musí koneckonců též dostat příležitosti; a jelikož to ona bude pokládat za laskavost, musím se toho ujmout sám, nemáte-li vy chuť prokázat jí tu službu."
Děvčata vykulila na otce oči. Paní Bennetová řekla jen: "Nesmysl, nesmysl!"
"Co znamená to důrazné popření?" zvolal otec. "Považujete způsob představování a význam, jenž se mu přikládá, za nesmysl? V tom bych s vámi nemohl zcela souhlasit. Co o tom soudíš ty, Mary? Jsi dívka filosoficky založená, čteš tlusté knihy a děláš si z nich výpisky, pokud je mi známo."
Mary by byla ráda řekla něco moc chytrého, ale nemohla si na nic vzpomenout.
"Zatímco se Mary soustřeďuje," pokračoval, "vraťme se k panu Bingleymu."
"Mám pana Bingleyho až po krk!" zvolala jeho choť.
"To mě mrzí, ale pročpak jste to neřekla dřív? Kdybych to byl tušil dnes ráno, nebyl bych ho šel navštívit. To je smůla, ale když už jsem u něho jednou byl, nemůžeme ho dost dobře ignorovat."

***